Vzpomíná si ještě milý čtenář, jak jsem jásala, že se mi vrátily sny nebo alespoň schopnost si je pamatovat?
Doufám, že ano. Spolu s tím jsem tajně doufala, že přijde nápad, myšlenka, něco hodného sepsání a ne jenom tyto krátké vsuvky ze života. V pondělí jsem si tak šla domů, bedlivě pozorujíc okolí zaposlouchaná do písničky a zamyšlená na otázkou Konce světa (ano, velké písmeno je správně). Když tu přišla. Zčistajasna mi na mysli vytanula jedna kráska, surová myšlenka s poměrně specifickým začátkem. Nijak extrémním, ale překvapivě detailním.
Od té chvíle panikařím. A tím nemyslím jenom příspěvek Jaro & já. Mám šílenou chuť si sednout a začít psát. Na druhou stranu mám neskutečný strach, co se stane. Půjde to? Nepůjde to? Zaseknu se už na začátku? A ta hlavní otázka — bude to ve výsledku stát za to? Má vůbec smysl se o něco snažit?
Vím, že dokud to nezkusím, nezískám odpověď. A že to není zase tak strašná věc, když odpovědi na vznesené otázky budou negativní. Jenom… psaní je magie. A vzpomínky na dobu před deseti lety. A nechci je narušit něčím… nepatřičným.
