Co by, kdyby… Co by se stalo, kdyby se v mém životě něco změnilo? To jsou věci, nad kterými přemýšlím, když je mi snad asi nejvíc smutno.
Reálných změn v mém životě proběhlo už hodně, například přechod ze základky na střední či stěhování z města na vesnici. Všechny mě určitě nějak ovlivnily, ale jako jednu z největších změn za posledních pár let beru nástup na vysokou. Změna města, kompletní změna přátel, změna životního stylu. Najednou jsem nad sebou přestala mít pevnou ruku rodiny a začala jsem žít podle sebe, o tom se tu ale rozepisovat nechci (nebo aspoň ne teď).
Změnil by se můj život nějak, kdybych se jmenovala jinak? Jak prohlásil jeden vyučující, některá jména jsou v dětském kolektivu profláklejší a lehko se na ně tvoří různé rýmy a urážky. Co si budeme namlouvat, dětství ovlivní náš celý život. A děti ve své sobeckosti dokážou být opravdu zlé a neuvědomují si to. Řekla bych, že do určité míry má vliv i častost jména. Pokud v jednom týmu je deset lidí, tři z toho Jiří, dva Honzové a další dva Matějové, tak rozhodně musí negativně působit, když přijde do místnosti šéf a začne řvát na Jiřího, zmiňovat jeho jméno a slyší ho i ti ostatní Jirkové. A určitě budou i další věci.
Co se týče mě konkrétně, tak zrovna ohledně jména jsem měla relativně štěstí. Jediné, co si pamatuju, byl rým parketa. Horší ovšem byly přezdívky, které jsem dostala, moc dobře si pamatuju, jak špatně jsem je nesla. Obě dvě vlastně vznikly na lyžáku v sedmé třídě. První z nich byla „Glorča“ — hrošice z filmu Madagaskar, která rozhodně nebyla myšlena pozitivně, a mám pocit, že následky si nesu doteď, i když je to už víc jak deset let. Druhou byla „žvejka“. Během venčení Makyty (náš úžasný labrador) mi tenkrát povedlo na ni spadnout a roztříštit si jeden přední zub až na nerv. Zubařka mi na zub dala plastovou ochranu ve tvaru poloprůhledného zubu, už si nepamatuju, proč se tenkrát nemohla náhrada udělat rovnou (možná se čekala, jestli to zub přežije, nebo odumře). Kdykoliv jsem tedy otevřela ústa, tak na všechny vykoukala tato úžasná dočasná náhrada, která vypadala jako žvýkačka. Měla jsem poměrně štěstí, že se tato přezdívka v kolektivu tolik neuchytila.
Občas by mě opravdu zajímá, co by se změnilo, kdybych učinila jiná rozhodnutí. Ať už se jedná o drobné změny v rozhodnutích (třeba usoudím, že strojové učení je na mě příliš a nebudu se o to ani pokoušet), nebo ty velké (jako je studium VŠ z „pohodlí“ tepla domova).
Nicméně když jsem opravdu smutná, přemýšlím nejčastěji nad tím, jak by se změnily mé vztahy s okolím, kdyby se mi stalo něco vážného. Samozřejmě si nic takového nepřeji, ale začalo by mě brát okolí jinak, kdybych najednou skončila na vozíku, kdyby se u mě rozvinula nějaká psychická porucha, kdybych najednou skončila na ulici, kdyby se stalo něco fatálního, co nejde změnit? Byli by tu pořád pro mě? A když, tak jako dlouho? Jak dlouho je to bude bavit, než mě odepíšou?
U toho samozřejmě záleží, jak moc hluboko se ve svých myšlenkách nacházím. Asi je čtenáři jasné, že jsem z toho jenom ještě smutnější, ale já si většinou nemůžu pomoct.
Říkám si, že bych chtěla mít ten věčně optimistický náhled na svět. Musí toho tolik ulehčovat! Člověk nemusí trávit denně čas nad otázkami, zda má tohle a támhleto smysl.
